Jiří Černický

31.5.2007, 17:30, DigiLab AVU, živé vysílání, archiv

Jiří Černický ve svých projektech vytváří fiktivní scénáře, které koncentruje do objektů, někdy připomínajících průmyslové výrobky, do instalací i aranžovaných akcí ve fotografické podobě. Sociální angažovanost a kritika ve spojení s všudypřítomnou hranou fikce a ostrými obrysy reality vystupují i v celé další umělcově tvorbě. Autor se věnuje také malbě a videu. Vstup volný.
Support: VVP AVU

Kintera>Vaněk>Mančuška>Černický

KOKO a Digilab AVU v Praze uspořádali cyklus přednášek skupiny mladých umělců a při této příležitosti vznikl krátký rozhovor. Čtyři umělci a čtyři otázky.

Jsme rádi , že jste přijali pozvání Jany Kochánkové a Digilabu AVU v Praze k retrospektivním přednáškám. Všichni jste absolventi Akademie výtvarných umění. Jaký máte vztah ke škole a co vám dala?

Krištof Kintera:
Viděno zpětným zrcátkem mi čas strávený v budovách AVU přinesl především sedmiletou časoprostorovou nadílku, která je unikátní. Prostor, lidé, komunikace – tak by se dalo shrnout to nejpodstatnější, co Vám taková instituce může dát k dispozici. Záleží jen na Vás jak ji využijete. Myslím, že podmínky se jen vylepšují po technické stránce věci, nicméně prostředí se mi zdá, až na pár jednotlivých ateliérů, zkostnatělé víc, než je pro moderní instituci žádoucí. Škola by se měla víc otevřít světu. Zvát osobnosti ze zahraničí, lépe informovat o paralelních situacích v jiných zemích a prolínat se s nimi. Vím, že to není ekonomicky jednoduché, ale nelze se jen vymlouvat na nedostatek prostředků. Je spíše o energii a vůli pro danou věc.
Tomáš Vaněk:
Rád jsem pozvání přijal. Byl to pro mě zážitek vrátit se z druhého břehu na půdu AVU kde jsem před deseti lety ukončil studium. Potěšilo mě i to, že se na moji prezentaci kromě studentů přišel podívat i můj profesor Vladimír Kokolia se kterým se moc nevídám. Studium v jeho ateliéru bylo dost intenzivní a odehrály se tam pro mě zásadní věci. Potkal jsem se tam s Josefem Bolfem, Jánem Mančuškou a Janem Šerých což vedlo k založení skupiny BJ a dále Kokoliův svérázný analiticko kritický přístup k tradičním výtvarným disciplínám, který zapříčinil jistý „nepřevoditelný“ druh zkušenosti. Ono samotné studium je jiná realita než život po škole ve kterém přijdete o to syntetické prostředí zájmu o vaší osobu. Mám na mysli intenzitu konzultací na různých úrovních, koncentrace umělců na jednom místě či jakousi povinnost vymýšlet a vyrábět umění. Po škole jsem to vnímal jinak, nic z toho nemá takovou váhu a ať chcete nebo ne musíte přehodnotit situaci. Zkušenost ze studia je často nepoužitelná či nepřevoditelná. Proto je i tak vysoké procento studentů, kteří se po škole uměním už nezabývají.
Ján Mančuška:
Poznal jsem na ní lidi, kteří mě ovlivnili a skrze které jsem začal vnímat umění v jeho současné podobě. Tady Vaňek je jedním z nich.
Jiří Černický:
Na Akademii jsem studoval těsně po revoluci. Ačkoli jsem měl výhrady k celkové postmoderní atmosféře progresivnější části pedagogů a studentů, měl jsem pocit, že je škola nosná a že studenty může inspirovat a vůbec někam posunout. Asi to bylo celkovou porevoluční atmosférou, kdy všichni profesoři byli touto institucí nepoznamenaní a měli pocit, že jim nejde o pozice. Byla to nadšenecká doba. Docela rád na to vzpomínám.

Profesionální umělci dnes mohou být čímkoliv. Berou na sebe roli dělníků, vědců, politiků… Jaký obor vás nejvíce ovlivňuje?

Krištof Kintera:
Kromě Josepha Beuyse se mi nevybavuje žádný relevantní umělec-politik. V žádném případě však nejde o to na sebe „brát“ nějakou roli. Každý pochopitelně jedná podle svého vrozeného naturelu. Někdo věci zdatně manageruje, jiný se v nich raději rýpe. Někdo je víc scénárista, jiný se s oblibou zapojuje do dění. Někdo všechno dohromady. Já chytám skutečnosti a informace v rámci dosahu mého mentálního radaru, ukládám do mezipaměti, automaticky je vyhodnocuji a zpracovávám do nápadů, ty archivuji a některé z nich posléze zhmotňuji. Funguji jako autonomní zpracovatel s univerzálním dosahem. Umění na sebe nikdy nemůže brát plnohodnotnou roli vědy, nebo politiky, ale může je dávat do jiných souvislostí a vycházet z jejich impulsů a relativizovat je. Dělníkem jste vždycky, když na něčem pracujete.
Tomáš Vaněk:
Brát na sebe roli kohokoli je umělecká strategie. Umělec je ale především v roli umělce ve které může pracovat v rolích ostatních. Takže role v roli role. Mám k tomu ilustrativní historku. Jednou Václav Stratil performoval v NODu převlečen za ženu s parukou a makeupem. Během večera jsem ho potkal, políbili jsme se a povídali si. Druhý den ráno jsem ho potkal znova na ulici a on se mě ptal jestli jsem byl včera na jeho performanci. Když jsem mu řekl, že jsme „přece spolu mluvili“ omluvil se mi se slovy „promiň, ale já jsem byl v roli“
Ján Mančuška:
Především se bráním vnímat umění jako profesi. Proto na sebe může umělec brát jakoukoliv roli. Podobně chápu i politiku. Politicky aktivní je každý z nás. V současné době mě zajímají příbuzné obory, jako film a divadlo.
Jiří Černický:
Zajímá mě věda, literatura, hudba, politika, náboženství…. Dalo by se říci, že vše, na co si jsem schopen vyčlenit alespoň trochu času. Protikladem všech aktivit, které souvisejí se vzděláním, je „klid“ a ten pokládám přinejmenším za stejně důležitý.

Uživíte se uměním?

Krištof Kintera:
Slýchávám tuhle otázku v poslední době dost často. Když není artikulovaná po pátém pivu, vždy mi přijde poněkud bulvární. Na druhou stranu chápu lechtivé nutkání jí vyslovit, neboť způsob přežití je klíčový problém pro každého, nejen pro umělce, a tak to nakonec každého zajímá. Stále setrvávám ve svém dlouhodobě zajetém režimu, kdy vydělávám peníze nejrůznějšími způsoby zejména v „užitém“ umění. V mém případě je to dosti pestrá kombinace, takový umělecký desetiboj. Tento systém obhajuji z toho důvodu, že vám zaručuje ideovou svobodu. Nikdy, ani podvědomě, se nepřizpůsobovat očekáváním a požadavkům uměleckého trhu. Na druhou stranu je to časově a energeticky poměrně náročné, a tak by jistě bylo pohodlnější čerpat jenom z vlastních „volných věcí“. Umělecký trh je ovšem zkrátka mikropolitika, se vším co politika obnáší, plná malých a velkých intrik, sebeprosazování a manipulace a „šťastných náhod“. Nespolehlivý to zdroj, ale rozhodně se nebráním příjmům i z něj. Je třeba uplatňovat Jánošíkovo krédo: „Bohatým brát a chudým dávat!“, nebo snad ne? A umění nakupují, mimo pár nadšenců, setsakra bohatí lidé. Ukládají tak kapitál do potenciálu kreativity.
Tomáš Vaněk:
Částečně
Ján Mančuška:
Ano
Jiří Černický:
Ano.

Co vás poslední dobou nejvíce nadchlo na české výtvarné scéně?

Krištof Kintera:
Jelikož jsem se v poslední době zabýval přípravou výstavy Hrubý Domácí Produkt, komunikoval jsem s mnoha autory, jejichž práce se velmi vážím. Mám jednoznačný pocit, že se toho na místní scéně děje mnoho pozoruhodného, a to je asi to nejdůležitější. Těžko ukázat prstem na tu, či onu věc. Postupně, svým „českým“ tempem, se to tu rozvíjí správným směrem. Buďme trpěliví a zároveň maničtí, udržujme plamínky našich karem, přidávejme plyn, dokud nějaký máme…
Tomáš Vaněk:
Samotný fakt, že je současná scéna velice aktivní. V souvislosti s tím, že zde není vytvořena síť komerčních galerií zaměřená na současné tendence, tedy trh s tímto druhem zboží, je z mého pohledu velice zajímavé co tady vzniká. Rozumějte tomu tak, že umělci pracují bez toho aby směřovali k dosažení pozice na trhu. Jejich pohnutky nejsou v zásadě infikovány tímto fenoménem a když tak je to v jakési koncepční rovině vymezování se vůči pojmu „komerční zóna“. Nechci to ale glorifikovat, jen si toho všímám jako něčeho co do jisté míry tvaruje naše prostředí. A konkrétně k vaší otázce, nadchla mě litá, velkorysá kresba Davida Bohma v ulicích pražských Holešovic a jednoduchá výstava s mrkví a rtěnkou Jiřího Kovandy ve Vernon Galerii v Praze, svým zvláštním sexistickým nábojem.
Ján Mančuška:
Display a Tranzit společně připravují otevření nového prostoru. Hodně tomu věřím.
Jiří Černický:
Velmi fandím Kateřině Šedé, zajímá mě její nový projekt, který představuje v Brně. Hodně se mi líbil Slaven Tolj v Ústecké galerii E. Filly – hlavně jeho newyorské „uchlastávání“, Langova vylitá barva bez kontextu….

Děkujeme za rozhovor. Jiří Černický se představí ve své přednášce 31. 5. 2007 v Digitální laboratoři AVU v Praze, přednášku a archiv lze on-line sledovat na stránkách http://dl.avu.cz. (Ateliér 11/2007)

Vloženo : 01. 05. 2007
Autor : Jan Habrman
Kategorie : Přednášky

Komentáře

Leave a Reply